Učíme se učit - kniha jak si úspěšně pamatovat

 

 

Množství strategií a studijních zručností, které pomohou nejen studentům spolehlivě a úspešně zaznamenávat a zapamatovat si informace, ale také vzpomenout a zopakovat si je.

 

Kniha je ve slovenštině.

 

 

„Tato kniha do kapsy - Učíme se učit je vynikajícím úvodem na téma učit se pro studenty, učitele, rodiče a všechny žáky. Praktické, vynalézavé, tvořivé a srozumitelné strategie, které uvádí, jsou pro čtenáře skutečně osvěžující a podnětné.“

 Chris Tomlinson

BA, PGCE, NPQH, 

ředitel střední školy Chafford Hundred Campus

 

„Tomova kniha zjednodušuje a zpřístupňuje množství nových vědomostí o způsobu, jak se učit a co nás k tomu motivuje. Povzbudí a inspiruje mnoho čtenářů a velmi pomůže učitelům a žákům bez ohledu na jejich individuální styly.“

 

C. Holmwood

zástupce ředitele, Shenley Brook End School 

 

Mám to štěstí, že pracuji v největší třídě na světe, když každý týden pracuji se stovkami studentů na školách v celé zemi i jinde. Velmi mne těší také to, že svou nejlepší hodinu můžu odučit dennodenně. Práce s tak vekkým počtem studentů pocházejících z tak rozmanitého geografického a sociálního prostředí mi umožnila pochopit něktoré univerzální zásady.

 

 

Jsou to tyto:

1. Bez ohledu na to, kde se škola nachází nebo z jakého prostředí studenti pocházejí, motivují je (nebo nemotivují) většinou stejné věci.

 

2. Neexistuje nic jako perfektní škola – a i když by byla, někteří členové učitelského sboru by si stejně našli něco, nač by si mohli stěžovat!

 

Vždy začínám hodiny tím, že požádám studenty, kteří už mě znají a nebo vědí co budu dělat, aby zvedli ruce. Málokdo je zvedne. Potom se jich zeptám, kdo si myslí, že vyučování bude nudné, bez zaváhání zvednou všichni ruce. Moje další otázka je, jak to mohou vědět, když mě nikdo nezná a nikdo neví, co budem dělat. Pak mě zasypou množstvím odpovědí a nejoblíbenější je: „Protože jsme ve škole“. Požádám tedy studenty, aby napsali seznam všech věcí, které „neumí dělat“.

 

Obyčejně začnu otázkou: „Kdo neumí zpívat nebo tancovat?“ (kdo by na veřejnosti na to odpověděl „ano“?), potom se postupně dostanu až k hlavním předmětům a vidím, jak se všechny ruce zvedají v různých a přece velmi konkrétních případech. Moje další otázka zní, „Kdy jste se rozhodli, že to neumíte udělat?“. Někteří jsou zmatení, jiní jednoduše řeknou „Nikdy jsem to neuměl/-a udělat“. Reaguji otázkou, jestli se tak narodili, nebo jestli lékař výslovně řekl jejich matkám, že některé věci neumí udělat? Co tedy dělat se všemi těmi studenty, kteří věří, že všechno spojené s učením musí být nudné a myslí si, že existuje celá řada věcí, které jednoduše „neumí dělat“? Podle mne jediným lékem na nudu je zvědavost. Naneštěstí na zvědavost neexistuje žádný lék, proto je naší úlohou vypěstovat ve studentech touhu vědět víc nebo dychtit po vědomostech. Podobně i v tom co studenti vědí a nevědí. Musíme u nich rozvinout víru založenou na tom, že nic není nemožné – když to moc chtějí.